Tak co? Je nebo není?
Mám dvě kamarádky. První, říkejme jí třeba Alenka, miluje sex. Prošoustala by klidně půlku města kde bydlí. Dívá se na porno a minimálně dvakrát denně masturbuje. Žije s přítelem, ale nespí spolu. Proč? To tu rozebírat nebudu. No co, aspoň že Alenka má připojení k internetu a na freevideu si zřídila účet.
Druhá kamarádka, té můžeme říkat Maya, měla v posteli za 20 let svého života jen jednoho chlapa. A i o tomhle, jednom jediném sexuálním zážitku, mluví jako o něčem odporném z donucení. Když se jí zeptám, jestli je někdy nadržená, odpoví mi, že ne že nic takového nepociťuje a nepotřebuje. Normální vztah neměla od narození. Vždy si našla nějakého blbečka. Dá se říct, teda myslím si to já,že na chlapy úplně zanevřela a je z ní poloviční feministka.
A já? Je mi 24 a v posteli jsem už vystřídala 10 chlapů. Málo nebo moc? Záleží na každé z vás. Já jsem s tímhle číslem zatím spokojená a myslím, že dokud nenarazím na normálního chlapa, tohle číslo ještě vzroste. Nebojte, kondomy používám a chlapy si vybírám hezké. Takové úlety jako když se najebaná na diskotéce líbám s nějakým mladíkem do tohohle čísla nepočítám. Dokonce mi to ani nepřijde jako nějaká vážná událost. Sex potřebuju a když ho nemám víc jak dva měsíce vidím všude krásně růžové penisy. VŠUDE!!
Takže potřeba nebo ne? Kolik postelových partnerů máte za sebou vy? A hlavně pravdu. Znáte ten blbý pocit, když si se svým protějškem svěřujete počet těch ,,postelových”? On řekne menši číslo než vy a vy raději než, aby jste ho potupila, řeknete číslo podobné tomu jemu nebo menší. Ach ta chlapská ješitnost!